Několik poznámek k problematice kritiky.

Novinka ze dne 10.03.2018

Kritika je něco, čemu se většina lidí ráda vyhýbá. A přitom pro nás může být kritika prospěšná, pokud je správně použita.
Problémem je už samotný pojem kritika. Ve výkladu pojmu kritika u nás v poslední době dochází k jistému zmatení. Původní význam pojmu kritika znamená posouzení něčeho (díla, návrhu, chování apod.) a to jak z hlediska pozitivních, tak negativních stránek. Výsledek tedy může být spíše příznivý, nebo naopak negativní. Vždy ale musí být zdůvodněn. Hanopis, nebo pomluva rozhodně nejsou kritikou. Mezi lidmi je rozšířen mylný názor, že kritika je obecně záležitostí negativní. Tedy, že cílem kritiky je odsouzení nebo pohana. To je ale tragický omyl.
V našich krajích častěji slýcháme negativní kritiku. Obecně platí, že příliš neumíme někoho pochválit. Mám zkušenost z poslední doby ze zahraničí, kde například pochválit jídlo nebo chování dítěte je samozřejmostí a používá se opravdu velmi často. Odezvou je pak celkově pozitivní atmosféra. V naší společnosti spíše slýchám, jak je něco špatně, jaký blb je ten či onen.
Jsou ale v životě situace, kdy je negativní kritika nutná. Je třeba si ale především uvědomit, že předmětem kritiky je chování nebo názor toho druhého, nikoliv on sám. Kritika musí jít „s ním“ nikoliv „proti němu“. Tedy sdělte mu: „Když ty děláš to a to, já se cítím tak a tak.“ Musí být zřejmé, že jeho máte rádi (vážíte si ho, nebo alespoň respektujete jeho právo na názor), ale jeho chování nebo názor odmítáte. Ta kritika musí být podána osobně, mezi čtyřma očima. Nemanipulujte („už jsem si myslel, že jsi pochopil, ale ty pořád…“). Pamatujte neustále na, to že s tím člověkem budete muset dál kooperovat a že tedy musíte udržovat něco, čemu se říká „zlatý most“.
Pokud se Vám „podaří“ druhou stranu urazit, přiznejte svou chybu a omluvte se. Na věcném obsahu ale trvejte.
Přijímání kritiky.
Při přijímání kritiky jsou časté chyby v podobě popírání, pocitu ukřivdění, urážení se, odvetné kritiky, sarkasmů, osnování pomsty apod. Případně se objeví obranné mechanismy typu pláče, verbální nebo fyzické agrese a mnoho dalších. To všechno je špatně. Naslouchejte pozorně, co je Vám sděleno. Reagujte pouze na to, co bylo sděleno, ne na to, co si myslíte, že bylo sděleno. Ale především velmi dobře analyzujte, o jaký druh kritiky se jedná.
Může to být kritika oprávněná a podaná tak, že Vás neuráží – potom ji přijměte bez opozice, ale také bez pocitů viny. Snažte se zjistit, co druhé straně opravdu vadí.
Jiným případem je kritika sice pravdivá, ale podaná nekorektně – potom přijměte její obsah, ale důrazně se ohraďte proti formě. O obsahové stránce jednejte až poté, kdy bude forma korektní.
Nejobtížnější je reakce na nepravdivou kritiku. Tady je nutné se ohradit nejen proti formě, ale i proti obsahu. Máte právo trvat na zdroji informací. Je to ale vždy velmi obtížné, protože skutečným důvodem této kritiky bývá často Vaše ponížení. Vyskytují se ještě dvě velmi nepříjemné a zcela nekorektní formy kritiky – manipulativní a ponižující, či vulgární. V obou těchto případech je nutné na takovou formu kritiky vůbec nepřistoupit a odmítnout ji, protože výsledkem může být pouze negativní konflikt, který nezvládne ani jedna ze stran. Důsledky pak bývají často trvalé a nezvratné.
V dnešní době se velká část kritiky vkládá na sociální sítě, či internet, kde je viditelná v podstatě pro všechny. Platí o ní totéž. Reagujte výlučně na věcnou kritiku a to věcně, argumentačně. Osobní, především manipulativní a hrubou kritiku pojmenujte, ale reagovat na ni nikam nevede.
 
Anonymní kritika.
Velmi často má charakter pomluvy. Ale není tomu tak vždy. Pečlivě analyzujte obsah. Již jsem zdůraznil, že kritika musí být předmětná. Pokud anonymní kritika obsahuje tento požadavek, pak stojí za to o obsahu přemýšlet. Tedy, zda to není náhodou pravda. Pokud je to ale kritika ryze osobní, dehonestující, pokud se jedná o pomluvu nebo hanopis, pak jediným místem pro ni je odpadkový koš.
 
Kritika v organizaci.
Velmi často slýchám, že kritika v organizaci je nežádoucí. Že je v rozporu s loajalitou, ba dokonce, že je neetická. To je ale nesmysl. Především se jedná o otázku podnikové kultury, která v organizaci panuje. Organizace vedené progresivními manažery věcnou kritiku běžně uplatňují. A co víc, dokonce ji vyžadují i od svých podřízených. Dlužno říct, že to není nic nového. Tohle patřilo k normám, které ctil ve své řídící praxi už Tomáš Baťa. Co zlepšit, jak změnit prostředí, jak vytvořit lepší vztah k firmě apod. Tam, kde vládnou „omnipotentní“, jedineční a neomylní manažeři, tam je takové chování naopak považováno za porušení disciplíny a téměř hrdelní zločin.
Věcnou kritiku v organizaci je nutné podporovat. Je cestou vpřed a obranou proti „provozní slepotě“. V tomto případě ale musí být splněna jedna zásadní podmínka. Negativně kritizovat je možno výlučně uvnitř organizace. Nikoliv ve vnějším prostředí. Tam je naopak jakákoliv negativní kritika vlastní organizace naprosto nepřijatelná.
 
Závěrečnou poznámkou je psychologický pohled. Forma použité kritiky souvisí s osobností člověka. nebo přesněji s jeho sebereflexí. Lidé, kteří mají adekvátní sebereflexi si uvědomují, že ani oni nejsou dokonalí, že mají slabá místa. Proto jsou připraveni připustit, že ani jiní lidé nejsou dokonalí. Věcná kritika tak pro ně není problém. Naopak lidé s neadekvátní sebereflexí vnímají jiný názor jako útok proti vlastní osobě a mají sklon se uchylovat k neadekvátní kritice osobní, velmi často dehonestující.
Zvláštním případem by byli „komunikativní psychopati“, ale těmi je asi zbytečné se zabývat.
Nebojte se kritiky. Ani té, která je adresovaná vám, ani té, kterou adresujete jiným. Mějte ale vždycky na paměti elementární pravidla.
 
Autor: PhDr. Miroslav Kadlčík 

Několik poznámek k problematice kritiky. | TSM